Já bych se chtěla spíše ohlédnout za tím, jak reagoval svět. Jak držel při sobě.
Jak sociální síť Facebook nabídla svým uživatelům možnost ověnčit svůj profilový obrázek
trikolorou. Jak se rozsvěcovaly různé budovy v hlavních městech jako odraz solidarity.
Když jsem se dostala v sobotu ráno na Facebook a viděla pomalu v každém příspěvku #prayforparis a 80% mých přátel mělo přes obličeje v profilových obrázcích vlajku Francie, zvedalo mne to ze židle... Ano, tedy ne! Nejsem rebel. Jen jsem se na to koukala v tu chvíli trochu z jiného pohledu.
Nechci se modlit za Francii. Chci se modlit za celý svět.
Nechci mít přes tvář jejich vlajku. Chci tam vlajku každého jednotlivého státu tohoto světa.
Všech těch států, kde se tahle svinstva dějí den co den. Kde se umírá po stovkách stejně tak.
Kde se kvůli válkám a terorismu zabíjejí neviní, přes muže a ženy až po děti. Ti, kteří zemřeli při cestě za svobodou, ti, kteří se v nemocnicích starali a operovali nemocné a byli omylem bombardování... Co ti lidi všude ve světě?
A proto jsem použít trikoloru odmítla. Ale abych byla správně pochopena, absolutně jsem neměla nic proti tomu, že ji použili ostatní. To je v pořádku a je pochopitelné, že tohle byl zkrátka projev úcty mnoha. Že se lidé tímto gestem cítili více spojeni, silnější a vyjádřili tak viditelně spoluúčast (ať už na pár hodin, na den nebo dva, než si to zase smazali.) Je mi líto všech obětí v celém světě, i ve Francii. To, že jsem jejich vlajku "nevyvěsila" přes svůj obličej neznamená, že bych s pozůstalými nesoucítila a že by mi celá situace nebyla líto. Upřímně, byla jsem mimo a v šoku a stejně jako ostatní mne dost ochromil strach a hrůza, s jedinou myšlenkou - kam to povede?! Mojí solidaritou však bylo to, že jsem ten den odmítla cokoli na FB lajkovat, sdílet, komentovat, postovat, protože mi to prostě nešlo. Nedokázala jsem poslouchat písničky, dívat se na film, tancovat nebo si dokonce číst. Hrála jsem si s dětmi o to víc a vnímala jejich přítomnost. Přišlo mi neadekvátní se ten den něčím bavit, když jinde doma truchlí a pláčou. Takto jsem já projevovala solidaritu.
K mému úžasu se avšak i ten den dokázali jedinci na Facebooku hádat například o to, kdo má na svém adventním věci správný materiál ve správné barvě, zda si má jistá dáma koupit pravou palmu do bytu nebo umělou, objevovaly se fotky jídel a zákusků, protože to prostě nemohlo počkat, někdo nafotil svoje nové kosmetické přírustky, protože to bylo veledůležité sdělení ten den a někdo se vzájemně urážel kvůli tomu, zda ta snídaně s ovocem na fotce je dostatečně výživná či nikoli. To všechno za tu chvíli, než jsem odešla a notebook vypnula. Všichni tihle lidé měli jednu věc společnou - ten den, asi půl dne po útocích, měli VŠICHNI DO JEDNOHO přes profilovou fotku ze "solidarity" trikoloru. A přitom nedokázali ani jeden debilní den ze solidarity vynechat takové věci, jako třeba nepsat o věcech, které se nehodí a především neřešit ch******y a nehádat se o totálních blbostech, chovat se k sobě slušně a s respektem jako lidské bytosti, být milí a zbytečně nevyvolávat konflikty, které nejsou pro svět ničím prospěšné. Nu, i takto se dala projevovat solidarita.
Bohužel, spoustu věcí na světě nezměníme. Ani já, ani vy... Od toho jsou tady jiní (to je ale na jiný příběh). Logicky je i nereálné, aby zlo nebylo. Ale jsou věci, na kterých můžeme zapracovat a které měnit nejenže můžeme, ale když budeme chtít, tak to taky dokážeme. Když každý den budeme
na sobě pracovat a snažit se být lepší verzí vlastního já. Měnit i ty zdánlivě primitivní věci, od kterých se odvíjí všechno ostatní a které pak tvoří lepší celek našeho bytí. Jde to těžko, ne že ne. Každý máme své chvíle. Ale snažme se. Kdykoli můžete říct nebo udělat něco lépe, udělejte to tak. Jednak tvoříme budoucnost pro naše děti a jednak karma funguje ♥
PS: Jsem blogerka a občas mám potřebu napsat, jak cítím věci kolem sebe. Kdokoli by pochopil tento příspěvek jako útok nebo jej přebral negativně, zkuste se se mnou naladit na mírový mód. Nejsem člověk, co by jakýmkoli způsobem ubližoval. ♥ S láskou, K.