Krásné pondělí všem přeji.
Venku se nám podstatně ochladilo, mrholí, fouká, je zima... vlastně podzim.
I když ne tak docela, ještě bychom si měli hýčkat posledních pár letních dní.
Ale víte co? Já se na podzim ohromně těším.
Včera jsem již vytáhla flanelové košile, které prostě můžete nosit jen
tehdy, když je sychravo. Člověk se v nich právě na podzim cítí tak nějak
zvláštně. Stejně jako štrůdl, který voní po skořici a jeho chuť si vychutnáte
nejlíp na podzim a v zimě. A taky jsou to svíčky, jejichž vůně vám
nenásilně promísí byt či dům. Už ve vzduchu necítíte léto a parné dny,
ale začínající spadané listí, ranní rosu, i ten vítr snad voní jinak.
Tuhle jsem měla nějakou dobrou náladu, šla jsem z obchodu usměvavá,
o děti se staral přítel. A v dálce jsem potkala chlápka. Říkám si,
je podobnej našemu bývalému sousedovi, ale znám se, já si moc
obličeje nepamatuji, tohle určitě nebude on. Když se ke mně přiblížil,
tak nastal okamžik, kdy já nevěděla, zda pozdravit či ne, přece si neudělám
trapas, pokud by to nebyl on. Nepozdravila jsem. A byl to on. Ještě že se
přihlásil a řekl: "Dobrý den." A já s úsměvem tedy odpověděla
a v duši se smála, že kdybych měla někoho identifikovat, bylo by to zlé.
Ušla jsem pár kroků a vidím dalšího chlápka. Říkám si,
je podobnej našemu současnému sousedovi, ale na obličeje moc pamatováka
nemám, to určitě nebude on. Ale co když je, o dvě minuty dřív jsem se taky
spletla. A navíc s sebou vede pejska, soused má taky takovýho nebo ne?
"Dobrý den!" pozdravím, načež zjišťuji, že to není on. Samozřejmě!
"Zdravíčko!" odpoví mi člověk podobný současnému sousedovi. Fakt
i toho psa měl stejnýho. Ale pánovi jsem radost udělala, to jo. Kdyby měl
klobouk, tak ho snad i sundá z hlavy, aby se s ním poklonil. Tak aspoň
jsem nějakému člověku udělala lepší den. Že?
Třetí člověk už z dálky vypadal tak, jak ho znám. Kšandy na kalhotech,
které mu nikdy nepadají, černé tričko, v ruce cigareta, protože co ten
kluk má celej život dělat, vlastní otec mu zničil život. Klukovi je asi třicet,
věčně sám, zadrhává, je hodně těžko mu rozumět, když mluví, nemá
nikoho, celé dny jen chodí kolem našeho malého sídlišťátka a čeká,
kdo s ním prohodí pár slov. Znám ho pár let, ale nikdy jsme se nezdravili.
"Dobrý den, Lukáši," a rozradostním tak jednu duši, která dá
cokoli za pět minut rozhovoru i o blbým počasí.
Jo, je krásně. A děkuji, i Tobě přeji pěkný den."
