Kdyby mi někdo před týdnem řekl, že řeknu "ano" a přijmu do konce června místo na základní škole znovu jako učitelka, vysmála bych se mu. Vážně. Za prvé. Už nikdy jsem nechtěla učit. Za druhé. Nechtělo se mi předčasně opouštět malou doma.
Když jsem s přítelem diskutovala o tom, zda mám to místo vzít nebo ne, byla jsem si jistá, že se na 99% rozhodneme, že to nedáme dohromady. Nemáme hlídání, Eliška jde do školky až v září a také přítel potřebuje jezdit do práce. Nakonec jsme se dohodli, že i když se budeme doma jen míjet, vrhneme se do toho. A do konce školního roku to už není tak dlouhá doba, aby se to tempo nedalo vydržet. Takže jsem v jeden den řekla škole "ano", druhý den šla vyřídit papíry a další už jsem učila.
Musím říct, že jsem se toho trošku bála, ale je to jako když umíte plavat a i po x letech vás hodí znovu do vody. Nezapomenete a hned v ten první okamžik si připadáte, že jste vlastně nikdy ani plavat nepřestali. Stejně tak to mám i já teď. Je to po dlouhé době zase příjemná změna, ironicky si docela psychicky odpočinu - je to zkrátka něco jiného, jiný režim, jiné věci v hlavě. A už teď se bojím, že se mi na konci června bude stýskat ♥
Tak jo. Znovu učím. Možná je to přesně to, co jsem potřebovala :-)
